Ztracené duše - 22. Protiúder

Kapitola dvacátá druhá
PROTIÚDER

Forgive me my weakness, but I don't know why
Without you it's hard to survive
'Cause everytime we touch, I get this feeling
And everytime we kiss I swear I could fly
Can't you feel my heart beat fast, I want this to last
Need you by my side
'Cause everytime we touch, I feel this static
And everytime we kiss, I reach for the sky
Can't you hear my heart beat so...
I can't let you go
Want you in my life
Your arms are my castle, though your heart is my sky
They wipe away tears that I cry
The good and the bad times,
we've been through them all
You make me rise when I fall
CASCADA

Při snídani hned to ráno, které následovalo po osudném střetnutí v jedné úzké uličce Londýna, panovalo v kuchyni na Grimmauldově náměstí dvanáct hluboké ticho. Harry na Sam od návratu z lovu nepromluvil a ona se rozhodně nechtěla vnucovat.
Oba se věnovali jen svému jídlu. Harry skončil jako první, ale zůstal sedět a objímal dlaněmi široký hrnek. Sam dojedla chvíli po něm, vzala i jeho talíř a odnesla je ke dřezu. Díval se na její nahrbená záda, jak ručně pomývala a cinkala přitom příbory.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.
Vzala do rukou utěrku, aby si osušila ruce a pomalu se k němu otočila.
„Proč ti to tolik vadí?“ odvětila otázkou. „Protože to byla ta tvoje Angela?“
„Částečně,“ připustil klidně. „I když to není žádná moje Angela.“
„Vystřelila bych, ať už by to byl kdokoliv,“ odtušila oplátkou studeně. „Byla to upírka a útočila na nás.“
Harry zaťal zuby, aby mu neunikl vzteklý komentář. Sam přece musela vidět, že se Angela v útoku zarazila, když ho poznala. A jen díky tomu ji taky ona trefila. Zahleděl se někam do zdi a poklepával prsty o stůl.
„Bála jsem se o tebe,“ řekla potichu.
Stočil k ní pohled. Soustředěně narovnávala utěrku.
„Bránila jsem tě, jak umím,“ dodala ještě tišeji. „A mrzí mě, že mi to máš za zlé.“
Povzdechl si a vstal.
„To není pravda, Sam,“ pronesl, když k ní přistoupil. „Já jen ... Ať už je teď Angela jakákoli, nikdy bych jí nepřál smrt. Nikdy. Ani po tom, co mě opustila. Rozumíš?“
Váhavě k němu zvedla pohled.
„Asi ano ... Pořád ti na ní záleží?“ zeptala se.
Harry se odmlčel. Nakonec zavrtěl hlavou.
„To už je dávno za mnou. Jen si podle mě nezaslouží trpět kvůli tomu, že vlastně nedobrovolně pomáhá ...“ v tu chvíli se zarazil a ztuhl.
Sam pozvedla obočí.
„Ano? Co jsi chtěl říct?“
Mlčel a upíral pohled do země. Hodnou chvíli ho pozorovala, než znovu promluvila.
„Víš něco, co mi nechceš říct, že? Něco o ní.“
„Ano,“ připustil.
„Nebudu vyzvídat,“ zahučela trochu neochotně Sam. „Stejně mě to nezajímá.“
To jí sice Harry moc nevěřil, ale byl rád, že to řekla. Vztáhl k ní ruce a vzal ji za paže. Konečně se mu zahleděla do očí. Usmíval se. Nemohla si pomoct, ale usmála se také.
Přitiskla se k němu. Mlčky ji objal.
„Nejspíš to přežila,“ zašeptala. „Nemířila jsem na srdce.“
Harry nereagoval, jen si ji k sobě víc přivinul a pevně v její slova doufal. Víc dělat nemohl.
***

Skromná restaurace „U kocoura“ nedaleko Groundwillu byla beznadějně plná. Měli štěstí, že dorazili už před nějakou chvílí a chytili poslední volný stůl v rohu.
Pochutnávali si na rizotu se salátem. Měli dost času, Alex měl pauzu na oběd celou hodinu a Darie dnes odpadlo odpolední vyučování.
Byla ráda, že je s ním, ale nemohla nevšimnout, že se Alex něčím pořád zaobírá. V rýži se skoro rýpal a pohled měl věčně upřený někam do zdi za ní.
Když dojedla a utřela si ubrouskem ústa, natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Skoro sebou škubl a konečně jí začal věnovat pozornost.
„Alexi, co se děje?“ zeptala se naléhavě. „A netvrď mi, že nic, protože je na tobě vidět, že máš starosti.“
Povzdychl si a odložil vidličku. Chytil její ruku do dlaní a zamyšleně ji pohladil po hřbetu.
„Já vlastně ani sám nevím ...“ pronesl zvolna. „Od toho posledního Smrtijeda – Averyho myslím – mám takový divný pocit. Něco věděl, ale já byl tak vyvedený z míry, že jsem neměl dost trpělivosti na to, to z něj dostat.“
„Avery? Ten, co ho našli vysátého k smrti?“ pozvedla Daria obočí. „Nepomáhala vám náhodou i Angela?“
Rozpačitě se ušklíbl.
„Tak trochu ...“ připustil.
„To jsem si mohla myslet. No, ale určitě už jsi blízko. Povede se ti to příště,“ utěšovala ho.
„Možná, ale poslední dobou je to čím dál těžší ... Dávají si pozor.“
„To zvládnete. S Dracem se teď už doplňujete dobře, ne?“ nadhodila.
„To jo,“ pousmál se.
„Stejně je to zvláštní. Zrovna ty, i když tak nenávidíš Smrtijedy, se s jedním přátelíš,“ zahučela Daria zamyšleně.
„Není tak špatný, jak jsem si myslel, že bude,“ zamumlal Alex. „Skoro bych řekl, že...“
Zaujatě se na něj zahleděla.
„Že se z nás stali přátelé,“ dokončil Alex.
Daria se zvláštně pousmála.
„Osud si s námi někdy opravdu dost zajímavě pohrává,“ odtušila se zamlženým pohledem.
Alex se natáhl a stiskl jí ruku.
„Jsem mu vděčný za to, že mi přihrál do cesty tebe,“ pronesl vážně.
Odměnila ho za to něžným polibkem.
***

Pomalu otevřela oči. Ležela na zádech přikrytá ve své vlastní posteli. Pálilo ji rameno a v boku jí nepříjemně škubalo, ale jinak se cítila celkem dobře. A nebyla tu sama.
Otočila hlavu nalevo. Byl uvelebený na boku vedle ní, podpíral si hlavu a díval se na ni. Za ním svítila malá lampička na nočním stolku a její světlo se prodíralo skrz jeho světlé vlasy.
„Konečně jsi vzhůru,“ promluvil tiše s nezměrnou úlevou v hlase.
Odvrátila se od něj a zahleděla se do stropu.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli ji poslechne hlas.
„Od včerejšího večera,“ odvětil a posadil se. „Teď je nějakých devět pryč. Jak se cítíš?“
Namáhavě polkla.
„Jde to,“ pronesla přes tuhé rty.
„Určitě se budeš chtít osprchovat, takže ti to převážu až pak,“ usoudil nadmíru rozumně.
Angela až teď obrátila pozornost k tomu, co měla na sobě. Podařilo se mu navléknout na ni vrchní díl pyžama, jinak byla jen ve spodním prádle.
Draco vstal z její postele. Angela se opatrně posadila. Obešel postel k ní.
„Zvládneš to nebo budeš chtít pomoct?“
Shrnula si vlasy z tváře.
„To bude dobrý, díky,“ odmítla.
Shrnula ze sebe deku a vyklouzla bosýma nohama na zem. Vstala a zarytě se tvářila, že se jí vůbec nemotá hlava. Upřeně ji pozoroval, připravený kdykoli přiskočit. Při pohledu na jeho napjatý výraz měla chuť ho obejmout. Pak ale zaregistrovala náplast na jeho hrdle a pocit se změnil okamžitě na ten, že by ho chtěla od sebe odstrčit co nejdál.
„Jak je tobě?“ zeptala se přiškrceně.
„Nic mi není, cítím se normálně,“ uklidňoval ji, ale stále u ní nerozhodně postával.
„To zvládnu, Draco,“ zahučela nesmlouvavě.
„Tak dobře,“ ustoupil nakonec a přešel ke dveřím.
Zůstal stát s rukou na klice a ještě se otočil.
„Ale kdyby něco tak zavolej ...“
Přikývla. Konečně odešel.
Klesla zpět na lůžko a zabořila hlavu do dlaní.
Teď při plném vědomí, jí připadalo to, co se stalo, ještě horší než předtím.
Jak jsem to mohla udělat? Zrovna Dracovi. Krmila jsem se z něj.
Otřásla se znechucením sama nad sebou. Raději vstala a zamířila do koupelny.
A jeho krev byla tak sladká ...
Vztekle za sebou zabouchla dveře, jako by tím mohla odehnat takové myšlenky.

Zaklepal na dveře jejího pokoje asi o dvacet minut později. Na vyzvání vešel s čistými obvazy, nůžkami a náplastí v rukou. Seděla na posteli v džínech a podprsence a zkoumala ránu na rameni.
Přisedl si vedle ní a rozložil pomůcky na pelest.
„Hojí se ti to rychle ...“ zahučel, když se podíval zblízka.
„Však víš ...“ zareagovala v odpověď.
Vzala hojivou mast, kterou měla položenou vedle sebe a odšroubovala víko.
„Já to udělám,“ pronesl nesmlouvavě a sebral jí ji z rukou.
Angela jen nasucho polkla, když ucítila jeho jemné doteky na boku a pak i pod klíční kostí. Zarytě civěla do koberce. Pak jí obě místa zručně obvázal.
Ani jeden přitom nepromluvil. Draco zavinoval zbytek obvazu do ruličky, když se znovu zadívala na jeho krk. Natáhla se pro hůlku na nočním stolku a vztáhla ruku k náplasti. Rychle ji odtrhla. Ani se nepohnul. Očividně se pokoušel hluboké ranky zahojit hůlkou, ale jen s polovičním úspěchem. Přiložila k nim tu svou a zranění po chvíli zmizelo úplně. Položila hůlku zpět, a když se znovu narovnávala, zachytila Dracův upřený pohled. Polilo ji horko a rychle se podívala jinam. Po chvíli se jí konečně podařilo otevřít ústa.
„Nejspíš jsi měl pravdu, Draco,“ vyrazila ze sebe.
Naklonil trochu udiveně hlavu.
„V čem?“
„Že by bylo lepší, kdybys odešel ...“ podařilo se jí pronést skrz stažené hrdlo.
Zůstal na ni upřeně civět, ale ona se stále jeho pohledu vyhýbala.
„Rychlá změna názoru ...“ pronesl poté zvolna „Je to kvůli tomuhle?“ dotkl se jednou rukou místa, ze kterého mu právě zmizely dvě rudé ranky.
„Taky,“ přitakala rychle.
„Mě to nevadí,“ odtušil klidně. „Mnohem raději tohle, než abych tě nechal umřít.“
Prudce zvedla hlavu.
„Ale mě to vadí,“ vyhrkla. „Nechci ti už dál ubližovat.“
„Ubližuješ mi tím, že mě od sebe odstrkuješ,“ prohlásil vážným tónem.
Překvapeně se na něj zahleděla.
„Ach, Angie ...“ vydechl náhle nesmírně ztěžka.
Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. Ztuhla, ale neuhnula.
„Čeho se tak bojíš?“ zeptal se potichu s tváří těsně u té její. „Že to dopadne stejně jako posledně? Můžu ti zaručit, že to se opakovat nebude.“
Smutně se pousmála. Věřila mu, jenže ...
„Ne,“ odvětila a zahleděla se mu do očí. „Bojím se právě toho, že to bude jiné, Draco.”
Na krátkou chvíli se zarazil. Říkala pravdu. Měla strach z toho, co se stane, když si zase někoho příliš pustí k tělu. Jenže on za svůj život už poznal, že bát se něčeho předem, jen ztěžuje člověku život.
„A kvůli tomu to nechceš ani zkusit?“ zašeptal pak chraptivě a naklonil se k ní ještě blíž.
Rychle se dostal až k jejím rtům. Přivřela oči, víčka se jí chvěla. Když se jejich rty konečně setkaly, v první chvíli se chtěla odtáhnout. Ale pak ho místo toho pevně objala kolem krku.
Draco jiné povzbuzení nepotřeboval a zmocnil se jejích rtů tak neúprosně, že skoro zapomněla dýchat.
Připadalo jí to jako věčnost a přesto chtěla, aby ta chvíle trvala ještě déle. I když si to nechtěla přiznat, čekala na ni tak neskutečně dlouho. Už od chvíle, kdy se poprvé po dlouhé době potkali v té kavárně.
Když se od sebe konečně odtrhli, Draco s rukou na jejích holých zádech cítil, jak se chvěje. Jemu samotnému krev bouřila v žilách i v hlavě a ne poprvé ho napadlo, kdy ho to k ní začalo tak mocně přitahovat. Otevřela oči a propadla se do těch jeho.
„Ještě pořád chceš, abych odešel?“ pronesl pomalu tázavě.
Místo odpovědi mu vrátila vášnivý polibek způsobem, který ho povalil na záda. Její dlouhé vlasy ho zašimraly na krku. Sjel jí rukou po páteři až dolů a Angela z toho doteku dostala příjemné mrazení.
Cítil na sobě její váhu, která mu připadala až neskutečně příjemná. Trochu se od něj odtáhla a začala si hrát s jeho vlasy nad čelem. Zasněně pozoroval její tvář a prsty ji hladil po kůži.
„Tohle si neměl dělat, Draco,“ pronesla po chvíli.
„Proč ne?“ zeptal se provokativně.
„Protože teď už tě odtud nejspíš nepustím,“ odpověděla téměř smutně.
Tvář mu rozzářil úsměv, jaký u něj snad nikdy neviděla.
„O to mi přece šlo, Blacková,“ prohlásil rozverně.
Naoko se zamračila a prudce se mu vytrhla. I přes jeho snahu ji zadržet, vstala a šla k prádelníku, ze kterého vytáhla černé triko s dlouhým rukávem. Natáhla si ho na sebe a stoupla si před vysoké zrcadlo, kde si začala upravovat vlasy.
V jeho odrazu viděl její tvář. Usmívala se a v očích jí hrály zářivé jiskry. Otočil se na bok, podepřel si hlavu a nedocházelo mu, že jeho usměvavý výraz v zrcadle vidí Angela taky.
Zdola se ozvalo klapnutí dveří.
Krásná atmosféra souznění se okamžitě vypařila. Draco vyskočil z postele a Angela hrábla po hůlce na nočním stolku. Oba vyšli tiše z pokoje na chodbu a přešli ke schodišti. Napjatě shlédli dolů do haly. Stála tam postava v černém kabátě a s dlouhými tmavými vlasy.
Angela s úlevou sklonila hůlku, Draco ji zasunul zpět do kapsy džín. Postava se otočila a Draco rozeznal tvář své bývalé profesorky.
„To ses odnaučila klepat, Margaret?“ otázala se Angela na uvítanou.
„To ty jsi asi napůl ohluchla,“ odtušila s úsměvem Shiernová.
„Dobrý večer,“ pozdravil odtažitě Draco, když spolu s Angelou sešel ze schodů dolů.
Margaret se na něj zaměřila ostrým pohledem a poznala, že nejspíš nejde zrovna vhod. Laškovně se usmála a přejela očima z jednoho na druhého.
„Dobrý, pane Malfoyi,“ odpověděla konečně.
Angela pochopila její pohled a rozpačitě si zajela rukou do vlasů.
„Co si dáš?“ zeptala se pak rychle a zamířila do kuchyně, aniž se na Draca jen ohlédla.
„Něco horkého by nezaškodilo,“ odvětila Shiernová a vykročila za ní.
Draco raději popadl ze síně bundu a zamířil ven, aby se trochu zchladil.
Obě upírky zůstaly v domě samy.
„Jak se ti daří, Angelo?“ zeptala se Margaret, jakmile se usadila ke stolu.
„Jde to,“ pokrčila dívka rameny a uniklo jí přitom zasyknutí.
„Mě lhát nemusíš ...“ zahučela Shiernová se zamračeným čelem.
Angela se k ní otočila a usmála se.
„Zrovna dneska je mi opravdu dobře,“ pronesla tiše.
„Myslím, že bych nemusela hádat dlouho, abych přišla na to, kdo to má na svědomí,“ pronesla Shiernová nevinně.
Ona to však přešla mlčením a zalévala dva hrnky vroucí vodou.
„Ale celkově ...“ vydechla ztěžka, když stavěla hrnky na stůl. „Nic moc.“
„Zaslechla jsem, že ses byla nahlásit u Atheris,“ pozvedla Margaret obočí.
„Jo,“ přitakala Angela.
„To jdeš před Radu bez vyzvání?“ nechápala Shiernová.
Zamíchala svůj čaj lžící a až pak odpověděla.
„Musím ... Je to moje povinnost.“
„Co jim chceš, Angelo?“ zeptala se Margaret důrazně.
Mladá upírka zvedla hlavu a zahleděla se na starší přítelkyni. Pak jí klidně řekla, k čemu dospěla a k čemu se rozhodla.
Shiernová ji vážně pozorovala.
„Hodně tím riskuješ,“ pronesla nakonec. „Tohle nevezmou v klidu.“
„Já vím ... Ale obraťme raději list. Co ty?“
„Dala jsem ve škole výpověď,“ odtušila Margaret suše a usrkla ze svého hrnku.
„Vážně?“ podivila se Angela.
„Hmm, školou se nesly zvěsti o mém pochybném původu, každý se tam na mě díval, jako na chodící časovanou bombu, tak jsem raději odešla sama, než aby pro mě poslali Lovce z Odboru.“
„Asi to tak bylo lepší ...“ souhlasila Angela. „Poslední dobou je všude nějak dusno ...“
„To víš, že jo,“ přitakala rozhodně. „Už jsem tam toho měla dost.“
„Co Serpens?“ zeptala se Blacková.
Margaret pozvedla obočí.
„To tě zajímá, jak se má?“
„No,“ pokrčila rameny.
„Momentálně nic moc,“ pronesla Margaret zamyšleně. „Zase jsme se dlouho neviděli. Ani neví, že jsem bez práce.“
„Pořád je oblíbencem Rady?“ pochopila Angela.
„Tak nějak. Něco přede mnou neustále tají ...“ zahučela Margaret, ale pak potřásla hlavou. „A co ty?“ pousmála se potměšile. „Nějaký objev?“
Angela sklopila pohled.
„Možná ...“ zahučela neochotně.
„Malfoy tady bydlí?“ protáhla Margaret.
Angela si odkašlala a hrála si se svým hrnkem.
„Mno, jo. Už delší dobu.“
„Aha.“
Šlehla po Margaret pohledem.
„Nech si bokem takové nějaké „aha“, buď tak laskavá,“ ohradila se.
„Vždyť jsem vás viděla, ne?“ odtušila Shiernová.
„Co?“ nechápala Angela. „Cos jako viděla?“
„Rozzářené oči, zasněný výraz , rozpačité upravování vlasů... Mám pokračovat?“
„Přeháníš ...“ ucedila Angela.
„Trochu,“ připustila se smíchem Margaret. „Utajovat své emoce, to vám sice jde oběma hodně dobře, ale na mě si nepřijdete.“
Angela jí věnovala dost zvláštní dlouhý pohled, až se starší upírka přestala usmívat.
„To mi jen tak uteklo, promiň,“ pronesla omluvně.
„To nic,“ zareagovala Angela a zahleděla se oknem ven. „Mezi námi je to jen trochu složitější.“
„Aby nebylo,“ zamumlala si pro sebe Margaret, která si až moc dobře vycítila z Malfoye únavu a slabou chudokrevnost a všimla si Angeliny bledosti.
„Říkala jsi něco?“ protáhla Feles s přimhouřenýma očima.
„Ani ne,“ odtušila Corvus pevně.
Však na to přijde sama. Pokud jí to ovšem nedochází už teď, pomyslela si zkušenější z upírek.
***

Harry dorazil domů ve chvíli, kdy se Sam zase chystala ven. Nespokojeně se zamračil a pohodil kabát na věšák.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravila ho nevinně a dál si šněrovala pevné zimní boty.
„Už zase? To si nemůžeš vzít nějaký večer volno?“ zareagoval nakvašeně.
Sam pohoršeně zakroutila hlavou a narovnala se.
„Víš, že nemůžu,“ odvětila rázně. „Mimochodem, mám ti vyřídit, že kdykoliv rádi přivítáme tvou pomoc. Nechceš jít se mnou?“
Zaškaredil se ještě víc.
„Takže ne ...“ došlo jí rychle a natáhla se pro šálu.
Harry se zatvářil zklamaně a pomalu k ní přistoupil.
„Chybíš mi tu, Sam,“ pronesl tiše. „Přes den jsme oba v práci, já přijdu o něco později než ty a ty už zase odcházíš.“
„Já vím,“ povzdechla a spontánně ho objala kolem krku. „A taky mě to mrzí. Ale víš, že teď to jinak nejde. Stačí mi, když si vzpomenu na tátu, a nejraději bych je dostala všechny.“
„Takovou jsem tě poznal a takovou tě pořád miluju. Doufám, že to víš,“ řekl vážně.
„Vím,“ usmála se. „A proto tě tak miluju. Vrátím se brzy.“
„To doufám,“ zahučel. „Dávej na sebe pozor ...“
„Neboj. Budu,“ ujistila ho.
Políbila ho něžně na ústa a už se chtěla odtáhnout, ale on si přitáhl zpět. Dlouze si ji k sobě přitiskl. Náhle měl pocit, že by ji vůbec neměl pouštět.
Jemně ale neúprosně se z jeho objetí vymanila, ještě se ve dveřích ohlédla, poslala mu vzdušný polibek a byla pryč. S povzdechem se vydal do kuchyně, aby si udělal nějakou večeři.

V krbu hlasitě prasklo napůl ohořelé poleno. Harry sebou trhl a probral se z tvrdého spánku, do kterého upadl přímo v křesle, kam se posadil s knihou o neživých.
Bolestně sykl, když se chtěl narovnat. Strašně ho bolelo za krkem. Vyhledal pohledem starožitné hodiny na zdi. Půl páté ...
Odhodil knihu na stůl a zamířil do haly.
„Sam?“ zavolal do nitra domu. „Samantho!“
Už však věděl, že tu stále není. Kdyby přišla, probudila by ho. Pracně polkl, ale nedokázal se zbavit knedlíku, který se mu utvořil v krku. Vyběhl po schodech nahoru k jejich pokoji, prohledal i ostatní a nakonec zase zamířil dolů do kuchyně. Všude bylo ticho jako v hrobě.
Přecházel po hale tam a zpět se zachmuřeným výrazem a přemýšlel, co dělat. Touhle dobou už by měla být dávno zpátky. Co když se jí něco stalo? Měl by se raději zeptat se na Odboru. Jestli ho tam vůbec pustí ...
Vyhrnul si rukáv a znovu zkontroloval čas. Připadalo mu, že ručičky na nich doslova letí. Jeho špatný pocit ještě vzrostl.
Chňapl po oblečení, zabezpečil dveře kouzlem, které ho upozorní, pokud někdo otevře a přemístil se.

„Nejsem si jist, zda vaše povolení ještě platí, pane Pottere,“ zavrčel muž za čtvercovým otvorem.
„To já taky ne,“ odfrkl Harry. „Ale nutně potřebuju mluvit s Marcem Radalem. Hned.“
Věděl, že se Marco stal místo Sparkaleho vedoucím elitního útvaru Lovců. Ředitel celého Odboru zatím nebyl zvolen.
„Budu vás muset předem ohlásit,“ zahučel chlápek.
Harry tušil, že se jmenuje Robert.
„Tak proč už jste to neudělal?“ vyštěkl na něj.
Robert něco zafrflal, ale zavřel okýnko a o něco později se s Harrym výtah konečně pohnul. Jakmile vyšel na chodbě, Marco už mu kráčel naproti. Jako šéf musel být téměř neustále přítomen na Odboru.
„Harry! Co ty tady děláš?“ uvítal ho, s do očí bijící nervozitou ve tváři.
„Kde je Sam?“ uhodil na něj Harry zpříma.
„Eh, no, šla na lov spolu s ostatními,“ odkašlal si Marco.
„To je mi jasné, ale do teď se nevrátila!“ odsekl Harry.
„Víš, dneska to měly být dvě velké akce, ale ...“
„Ale co?“ nevydržel to Harry.
„Nevrátili se ...“ vyrazil ze sebe šéf Lovců.
„Co tím chceš sakra říct?“ vyštěkl.
„Sice bych ti to neměl říkat, ale ... Dnes v noci se nám ztratilo z dohledu asi dvanáct Lovců.“
„Cože?“ nechápal totálně Harry. „Jak to myslíš?“
„Prostě zmizeli. Ztratili jsme s nimi spojení.“
Harry zbledl a mlčel. Marco ho odtáhl na stranu. Až teď si všiml, že je tu nezvykle živo. Čarodějky tu poletovaly z jedněch dveří do druhých a z velké zasedačky se ozývalo vzrušené mumlání.
„Měly to být dva velké zátahy. Rozdělili jsme je. Šli jsme najisto. Měli jsme tip. Ale pak ... Nejspíše se to nějak posralo,“ sypal ze sebe Marco, kterému se vůbec nezamlouvala situace, ve které se ocitl.
„Poslali jste na ta místa někoho?“ otázal se Harry pomalu.
„Samozřejmě. Nikde ani noha.“
„Šéfe! Šéfe!“ ozvalo se z druhého konce chodby volání.
Oba se otočili. Poklusem k nim běžel mladý kouzelník, mohlo mu být sotva osmnáct a mával v ruce nějakým papírem. Zadýchaně před nimi zabrzdil.
„Tohle ... Právě ... Přinesl ... Jeden z ... našich,“ odevzdal papír. „Od nějaké ... Upírky.“
„Cože?“ vyštěkl Marco a vyškubl mu papír z ruky. „Vzkaz ...“ zachrčel.
„Od koho?“ vydechl tázavě Harry, i když už věděl.
„Od těch sviní!“ vyhrkl Marco. „Přečti si to, ty zastánče násosků!“ a strčil mu papír popsaný úhledným vysokým písmem pod nos.
Harry přeletěl papír pohledem a ztuhl. Mladík přejížděl vyděšeným pohledem z jednoho na druhého.
„Co mi řekneš teď?“ vyštěkl Marco.
Ale Harry už ho neposlouchal. Odvrátil se od něj a řítil se ven. Napadal ho jen jeden jediný člověk, který by mu teď mohl pomoct ... Jen ji bude muset najít.
***

Něco ji vyrušilo z její hluboké temnoty, kde odpočívala a nabírala síly. Pomalu se probírala k vědomí. To už věděla, že jí nehrozí žádné nebezpečí. V tom případě by se totiž probudila okamžitě. Uvědomila si, že ji něco šimrá na chodidle. Pootevřela oči a uviděla Draca, který seděl na pelesti a jemně se prsty dotýkal její levé nohy, která vyčuhovala zpod pokrývky.
Tvář jí zkrásněla úsměvem, i když nepříjemně vycítila, že je venku stále bílý den, nejspíš někdy odpoledne.
„Ty sis to zapamatoval ...“ vydechla téměř pobaveně.
„Tos nečekala, co?“ zareagoval potměšile.
„To ne,“ přiznala.
„Nebudil bych tě, ale ...“ odmlčel se a tím vybudil její zvědavost. „Máš tu dost neodbytnou návštěvu,“ dokončil studeně.
Úsměv jí z tváře okamžitě zmizel a prudce se posadila.
„To snad ne ... Zase ten hajzl?“ procedila mezi zuby s myšlenkami na neodbytného upíra.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tentokrát to je jiný tvůj otravný známý. Pojď se podívat sama,“ vyzval ji.
Udiveně pozvedla obočí, ale poslechla ho, vstala, vyšla za ním na chodbu a pak kolem zábradlí u schodiště k oknu, které vedlo do ulice. Pokynul jí k němu. Vyhlédla ven, zamrkala, aby si zvykla na bílý jas a ztuhla.
Na protější straně ulice stál v tmavě modré bundě vysoký černovlasý mladík a vzhlížel k jejímu domu. Ve tváři se jí nehnul jediný sval a Draco netušil, co si tak může myslet, i když ji upřeně pozoroval. Jen její pohled povážlivě zchladl.
„Stepuje tam už přes dvě hodiny. A stejnou dobu přemáhám chuť jít mu tam rozbít hubu,“ prohlásil ledově Draco.
Úkosem na něj pohlédla. Myslel to smrtelně vážně.
„Tak se prosím tě, ještě chvíli ovládej, ano?“ požádala ho.
„Snad nechceš jít za ním?“ zvýšil hlas a zaťal ruce v pěst. Ještě měl stále v živé paměti, jak se mu bledá třásla v náručí. A ten blbec na tom měl nemalý podíl.
„Kdyby mě prozradil na Odboru, tak tam nepostává jako kachna na odstřel,“ odtušila klidně. „Nejspíš se něco stalo ...“
„A co je tobě do toho?“ zavrčel Draco.
„Draco ...“ obrátila se na něj. „Snad nežárlíš?“ protáhla sladce.
„Co? Ani nevím, co to znamená!“ vyštěkl. „A přestaň se tak vědoucně usmívat. Já ho jen prostě nesnáším. A co je z něj ten zatracený Lovec, tak ještě víc.“
Přistoupila těsně k němu a položila mu prst na rty.
„Kdyby něco, tak tu mám přece tebe, ne?“ usmála se a rychle se od něj odtáhla, než ji stačil zachytit.
„Stejně se ho chci na něco zeptat ...“ dodala už zády k němu i oknu a zamířila do pokoje, aby se oblékla.

Už stokrát prohledal pohledem všechny okna, už stokrát vztáhl ruku ke křivé brance, už stokrát si řekl, že je to zbytečné, už stokrát stočil kroky pryč, už stokrát to málem vzdal. Přesto tu pořád stál a vzhlížel k na pohled rozkládající se barabizně se zmenšující se nadějí.
Co když tady opravdu není? Co budu dělat pak? přemítal zachmuřeně.
Skoro celé dopoledne sháněl povolení, aby se mohl podívat do jejích záznamů a pak zase několik hodin prohledával archiv na Ústředí bystrozorů, aby konečně našel, co hledal. Adresu, ne které byla naposledy přihlášená. A přestože tam byl záznam o tom, že dům je neobývaný, stejně měl tušení, že tam pořád je a vydal se sem.
Odpoledne se pomalu chýlilo k večeru, mráz se stupňoval a užíral čím dál víc z jeho odhodlání. Svíral ruce v kapsách bundy v pěsti a snažil se nevnímat brnící uši i nos.
Před očima se mu pořád objevovaly vize Sam, která někde ležela, bezmocná s roztrhaným hrdlem, nebo snad mrtvá. Zamrazilo ho. Na takové věci by vůbec neměl myslet.
Začalo zase sněžit. Vzhlédl k zamračené obloze a náhle mu došlo, že ho někdo pozoruje. Ztuhl. Pak se pomalu otočil doleva.
Stála nehybně na chodníku několik metrů od něj. Prostovlasá, v dlouhém kabátu a vysokých botách. Do vlasů jí dopadaly bílé vločky a tvořily na nich neobvyklou ozdobu.
Proběhla kolem ní s výskotem skupinka dětí a prosmýkla se i kolem Harryho. Zmizeli na druhém konci ulice, ale ani jeden z nich se stále nepohnul.
Upírali jeden na druhého upřený pohled.
Nakonec tu napjatou chvíli porušila Angela. Pomalu přistoupila až k němu. Měl co dělat, aby neuhnul před jejíma ostrýma a chladnýma očima. Jak moc se lišily od těch, které znával.
„Rád vidím, že jsi v pořádku,“ pronesl nesmírně tiše.
Koutky úst jí protáhl krátký úsměšek, jako by mu nevěřila.
„Co tady děláš, Harry?“ zeptala se chladně.
Její hlas. Připadalo mu, že ho neslyšel už věky. Byl pořád stejný, jen o něco hlubší. Také linku úst měla ostřejší. Musel se dvakrát nadechnout, aby se mu podařilo znovu otevřít ústa.
„Přišel jsem tě požádat o pomoc,“ dostal ze sebe konečně.
Její výraz ještě o poznání zchladl.
„Uvědomuješ si doufám, jak tohle od tebe zní,“ pronesla pomalu.
„Ano,“ přitakal. „Ale nikdo jiný než ty, mi teď nemůže pomoct.“
Dlouze se na něj zahleděla. Nutkání uhnout před těma zneklidňujícíma očima ještě vzrostlo, ale vydržel to. Nakonec se od něj odvrátila a pokynem ruky ho pozvala, aby šel za ní. Následoval ji skrz rozvrzanou branku a přes čistý sníh k hlavním dveřím. Otevřela zašpiněné dveře a počkala, až vejde do tmavé haly. Jakmile vstoupil dovnitř, pochopil, že to všechna byla jen kouzla. Jako by mu spadly klapky z očí. Dům byl čistý, uklizený, dýchal obývaným domovem a byl ve výborném stavu.
Angela si odložila kabát a zamířila k rozevřeným dveřím napravo. Harry se chtěl vydat za ní, ale zarazil se v půli pohybu, když mu pohled padl schodiště.
Přibližně uprostřed něj tam ve stínu seděl Draco Malfoy a upřeně ho pozoroval. Takže to opravdu byl on, kdo Angelu po tom zásahu z uličky odnesl. V té tmě se mu zdálo, že ho klame zrak.
Harry mu pohled opětoval. I na tu vzdálenost rozeznal v jeho očích hrozbu. Ale už z něj neměl ten zatraceně nepříjemný pocit, jako když se setkali naposledy v sídle Blacků.
Angela se otočila ve dveřích, když si všimla, že Harry stojí. Vyzývavě se na něj zahleděla. Odvrátil se od Malfoye a následoval ji. Pustila ho do místnosti a předtím, než za nimi zavřela dveře, hodila krátkým pohledem ke schodům.
Draco se ani nepohnul.

Otočila se pomalu do místnosti. Harry mezitím přešel k oknu a cestou si sundal bundu. Bylo tu teplo. Nejspíš ucítil její pohled, protože se obrátil.
Vytáhl se ještě o něco do výšky a vlasy si nechával delší než kdysi. Shrnoval si je z čela na strany. Jeho oči pořád stejně zeleně zářily, jen vypadaly bez brýlí trochu nepatřičně. Nebyla na to zvyklá.
„Už je to dlouho ...“ pronesl tiše.
„Ano, pokud nepočítám večery, kdy po mě jdeš jako Lovec,“ odpověděla okamžitě.
Harry zaťal zuby.
„Angelo, poslouchej ... Můžu ti to vysvětlit.“
„Vysvětlit?“ protáhla nevěřícně. „Co mi chceš na tomhle vysvětlovat? Co sis vlastně myslel, že ti řeknu, když se tu takhle objevíš?“
„Já nevím,“ přiznal téměř neslyšně.
„V tom parku jsi mě skoro zabil,“ vyrazila ze sebe. „Vadilo by ti, kdybys mě nepoznal a udělal to?“
Jako by mu vrazila ránu do žaludku.
„Spíš ne, co?“ pokračovala s úšklebkem. „Chceš se mi pomstít?“
„To ne, Angelo!“ neudržel se v klidu. „Víš, že o nic takového mi nejde. I když bych na to měl právo. Jak myslíš, že mi tehdy bylo, když jsem se probral a řekli mi, že jsi zmizela! A pak jsi mi poslala tu podělanou vzpomínku! Ještě k tomu po Malfoyovi!“
„To si myslíš, že to bylo pro mě jednoduché?“ zeptala se ho.
„To nevím. Nejspíš jednodušší, než čekat, jestli se proberu,“ odsekl.
V první chvíli se chtěla bránit. Chtěla mu říct, že to přece musela udělat, že je všechny chránila. Chtěla mu povědět o tom, jakou radost jí udělalo, když se dozvěděla o tom, že se probral, jaký strach o něj měla, když se dozvěděla, že ji hledá. Chtěla mu říct o tom zklamání, které ji zavalilo, když se znovu po dlouhé době dostala ven a v novinách si přečetla, že se někam vypařil.
Chtěla tohle všechno, ale jen v první chvíli. Pak jí došly dvě věci. Nic by se tím nezměnilo a navíc to už všechno bylo za ní. Dávno se z toho trápení dostala. Žila jiný život než Angela, kterou znal. A taky její srdce už nebylo tak prázdné jako dřív.
I on sám už byl někde jinde, ale nikdy jí neodpustil, že ho opustila. Viděla mu to v očích.
„Můžeš si myslet, co chceš, Harry. Pokud ti ta vzpomínka jako vysvětlení nestačila, já s tím už nic neudělám,“ prohlásila klidně.
Prudce se nadechl, ale nakonec neřekl nic. Klidně by se vsadila, že v něm právě proběhly podobné úvahy jako v ní.
„Tak ale proč?“ zeptala se po chvíli prostě. „Proč to tedy děláš?“
Trvalo mu nějakou dobu, než odpověděl. Stále ještě přemáhal svou hrdost, která mu celou dobu bránila, aby šel právě za Angelou.
„Kvůli ní ...“ vydechl konečně.
„Kvůli Samanthě?“ procedila mezi zuby.
Šlehl po ní pohledem. Její tón se mu vůbec nelíbil.
„Ano. A kvůli ní jsem teď tady,“ prohlásil vážně a vyhýbal se jejím ostrým očím.
„Skutečně?“ podivila se upřímně.
Harry polkl. V hrudi mu stoupala hořkost. Nenapadlo by ho, že se někdy ocitne v takové situaci. Byl na ni stále naštvaný. Byla to upírka. Byla to jeho bývalá dívka. A on ji má teď prosit. Žadonit o slitování. Příčilo se mu to. Ale neměl jinou možnost. Kdyby ano, zvolil by ji a nikdy by to tohohle domu nevkročil.
„Sam a dalších asi jedenáct Lovců dostali upíři. Včera večer. Víme to jistě, poslali nám vzkaz. Byla to nejspíš nachystaná past,“ vychrlil ze sebe Harry dřív, než mohl ztratit odvahu.
Angela chvíli mlčela, než nějak zareagovala.
„A co já s tím, Harry?“ zeptala se, i když už věděla, co po ní chce. Musela to slyšet.
Zhluboka se nadechl.
„Dokázala bys mi ji přivést zpět?“
Chvíli na něj nehybně zírala a pak se posadila do křesla.
„Angelo, prosím ...“ naléhal dál a hrdost se vykašlal. „Napsali nám, že je popraví. Dočkali jsme se odvety ... Ale já už nechci znovu přijít o někoho, koho miluju. Už ne. To už bych neustál. Je mi jasné, že je ti ukradená, ale ... Kvůli tomu, co mezi námi bylo. Prosím, zachraň ji.“
Dlouho mlčela. Vzpomínala na bolest, kterou jí ta holka způsobila, na krev, kterou kvůli tomu vypila. A taky na to, jak moc Harryho milovala a jak dlouho jí trvalo překonat to prázdno, které v ní po něm zůstalo.
„Změnil ses,“ řekla konečně. „Kdysi bys neměl žaludek na to, mě o něco takového žádat. Ne po tom, co se stalo.“
Zapřel se o opěradlo protějšího křesla a upřel na ni prosebný pohled. Už mlčel. Další slova nebyla třeba. Bylo mu jedno, co si o něm myslí. Miloval Sam a udělal by pro ni horší věci.
Angela se pomalu nadechla.
„Uvidím, co se dá dělat,“ pronesla přes rty se sebezapřením.
Jako by mu ze zad odvalila kámen. Vděčně se pousmál.
„Děkuju, Angelo. Opravdu.“
„Počkej,“ zarazila ho. „Měl by si vzít v úvahu, že už může být ...“
„To neříkej,“ skočil jí do řeči. „To ne. Kdyby už byli mrtví, neposílali by nám ten vzkaz.“
Na chvíli se na něj zahleděla. Netušil, jak si má ten náhle vstřícný pohled vykládat.
„Dobře,“ pronesla konečně. „Dám ti vědět, až něco zjistím.“
„Díky. Bydlím na náměstí. A ... Ještě jsem ti něco přinesl,“ zahučel.
Sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud dlouhý řetízek. Angela v křesle ztuhla. Harry ho položil na malý stolek nedaleko krbu.
„Celou dobu jsem ho měl u sebe, ale myslím, že i když ho nemůžeš nosit, měla bys ho mít ty,“ vysvětlil, ale díval se přitom do podlahy.
Znovu jí probleskla hlavou vzpomínka na jeho bledou, nehybnou tvář, když se s ním loučila. Rychle zamrkala.
„A ještě něco ... Nikdy bych ti neublížil, Angelo. I když to s námi nedopadlo moc hezky.“
Odvrátil se a vyšel z pokoje. Nepohnula se. Seděla v křesle a upírala pohled na malý stolek, na kterém nechal její řetízek. Náhle ji strašně mrzelo, že ho ani nemůže vzít do ruky.
V hale cvakly dveře a chvíli na to vešel do pokoje Draco. Neviděla ho, ale cítila, že na ni upírá tázavý pohled.
„Co chtěl?“ nevydržel to nakonec.
Angela chvíli neodpovídala.
„Naši včera večer dostali spoustu Lovců. Nejspíš na ně nachystali nějakou past. A jeho dívka je mezi nimi.“
Draco zarazil ruce do kapes.
„A od tebe chce co?“
Úkosem se na něj podívala.
„Co myslíš?“
Neřekl nic, ale náhle jí připadal strašně naštvaný. Stiskl rty a v jeho očích zahlédla záblesky vzteku. Raději vstala a přešla k oknu. Měla o čem přemýšlet. Harryho příchod ji ... Trochu vyvedl z míry. Mírně řečeno.
O něco později si uvědomila, že Draco už v místnosti není. Zmateně se otočila, vešla do haly a koukla do kuchyně. Když se zaměřila duševně na jeho přítomnost, nenašla ji.
Zamračeně se vrátila do obývacího pokoje a pak jí to konečně došlo. Vřítila se zpět do haly, popadla z věšáku kabát a vyběhla z domu.